Nová studie ukazuje, jak proti invazním druhům zasahovat

Biologické invaze patří k největším hrozbám pro přírodu, hospodářství i lidské zdraví. Před třemi lety byla Mezivládní platformou pro biologickou rozmanitost a ekosystémové služby (IPBES) po čtyřech letech příprav zveřejněna Hodnotící zpráva o invazních druzích a jejich kontrole, na které se podíleli odborníci ze 49 zemí světa, mezi nimi i zástupkyně Fakulty životního prostředí Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem Mgr. Jana Müllerová, PhD. Zpráva nyní slouží jako důležitý podklad pro rozhodování ohledně řešení problematiky biologických invazí pro více než 70% států světa, které IPBES sdružuje.

Zpráva uvádí, že celosvětové ekonomické náklady spojené s invazními nepůvodními druhy přesáhly v roce 2019 částku 423 miliard dolarů, a invazní druhy přispěly k 60 procentům zaznamenaného globálního vymírání druhů. V České republice se potýkáme s řadou invazních druhů, které vytlačují původní flóru a faunu, mění fungování ekosystémů, mohou způsobovat zdravotní potíže včetně alergií a komplikovat péči o krajinu či protipovodňovou ochranu. Mezi známé příklady patří křídlatky, bolševník velkolepý, netýkavka žláznatá nebo trnovník akát.
Právě probíhající Týden invazních druhů připomíná, že úspěšná ochrana přírody nestojí jen na samotné likvidaci problematických organismů, ale především na prevenci, správném načasování, kvalitních informacích a kvalifikovaném rozhodování.
V návaznosti na zmíněnou Hodnotící zprávu IPBES představil stejný mezinárodní vědecký tým v odborném časopise Biological Invasions nový rozhodovací rámec pro management biologických invazí. Studie ukazuje, že je nutné definovat klíčové faktory účinného managementu invazí, které by osoby s rozhodovací pravomocí měly zvažovat současně: cíle, úkoly a účinné opatření, které musí vždy odpovídat konkrétní fázi invaze, typu prostředí a realistickému cíli managementu.

Konec univerzálních receptů. Rozhodující je čas.
Když se invazní druh v krajině masivně rozšíří, bývá na jednoduchá řešení pozdě. Náklady na management rostou, zásahy jsou složitější a návrat poškozeného ekosystému k původnímu fungování je nejistý. Vědci proto představují přehledný rámec IPBES, který rozšiřuje dřívější zjednodušené invazní křivky a pomáhá rozhodnout, jaký typ opatření má v dané fázi invaze smysl.

„Invazní druhy nejsou problém, který se dá řešit jedním univerzálním receptem. Záleží na tom, jestli se bavíme o prevenci, prvním záchytu, snaze o úplné vymýcení, omezení šíření, anebo už o obnově poškozeného ekosystému,“ vysvětluje Jana Müllerová. „Nový rámec propojuje konkrétní fáze invaze s jasnými cíli a smysluplnými opatřeními. Nejdříve si musíme přesně říct, v jaké fázi se nacházíme a co je reálným cílem zásahu, abychom zbytečně neplýtvali silami.“

Rámec IPBES rozlišuje čtyři hlavní přístupy k managementu invazí:
1. Fáze prevence (Nulový výskyt): Nejúčinnější a finančně nejlevnější. Cílem je hlídat cesty šíření (např. dovoz zeminy, stavební činnost, prodej semen).
2. Fáze rychlé reakce (První ohniska do 10 % plochy): Jediná chvíle, kdy lze druh v dané lokalitě úplně vymýtit. Zásah (např. mechanické odstranění bolševníku před květem či důsledné odstranění nakvétajících jedinců) musí proběhnout co nejdříve od nahlášení.
3. Fáze regulace (Střední zamoření, 10–50 % plochy): Úplné vymýcení již často nemusí být reálné (v závislosti na invazním druhu a ekosystému). V tom případě je cílem je udržet invazi pod kontrolou – tzn. zabránit šíření dále do krajiny (např. kosením křídlatky na okrajích ohniska, tvorbou ochranných nárazníkových pásem a ošetření vektorů šíření, např. cestní sítě či vodních toků v rámci povodí).
4. Fáze smíření / Ochrany hodnot (Masivní zamoření nad 50 % plochy): Zde se plošně nezasahuje. Sílyse soustředí na ochranu nejcennějších prvků – např. odstraňování akátu v bezprostřední blízkosti chráněné stepní lokality.
V biologických invazích často rozhoduje čas. Čím dříve druh zachytíme, tím větší je šance, že ho dokážeme zastavit. Prevence je nejlevnější, jakmile se invazní druh rozšíří, management se mění z relativně levného, rychlého a cíleného zásahu na dlouhodobou a nákladnou práci s omezeným účinkem, soustředícím se spíše na snížení negativních dopadů invaze,“ doplňuje Müllerová.

Voda a souš: dva odlišné světy vyžadující jinou strategii
Zásadním přínosem zmíněné studie je jasné rozdělení managementu podle typu prostředí. Rámec výslovně rozlišuje suchozemské a uzavřené vodní ekosystémy od mořských a dalších propojených vodních systémů. V propojeném vodním prostředí je situace mnohem složitější, protože organismy se mohou šířit prouděním vody, pohybem lodí či migrujících živočichů, např. velryb, a hranice napadeného území se vymezují mnohem obtížněji, případně je to zcela nemožné.
„Na souši nebo v uzavřených vodních systémech máme širší škálu možností. Můžeme se pokusit o úplné vymýcení, zastavení dalšího šíření, dlouhodobou kontrolu a obnovu ekosystému po likvidaci invaze,“ popisuje Müllerová. „V propojených řekách, mořích a dalších otevřených vodních systémech je situace výrazně složitější. Jakmile se invazní druh rozšíří, jeho úplné odstranění bývá často velmi obtížné. O to důležitější je prevence, kontrola cest šíření a včasný záchyt.“

Od pouhé likvidace k uzdravení krajiny
Tradiční přístupy se často soustředily hlavně na mechanické či chemické odstraňování invazních rostlin a živočichů. Nový mezinárodní rámec však zdůrazňuje, že samotná likvidace problém neřeší vždy. Pokud po zásahu zůstane narušené místo či ekosystém, může se invazní druh vrátit nebo jej mohou nahradit jiné problematické druhy.
„Nestačí invazní druh jednorázově zlikvidovat a odejít,“ upozorňuje Müllerová. „Úspěšný management vyžaduje dlouhodobou práci, podporu regenerace původních domácích druhů a sledování výsledků. Obnova ekosystému je často stejně důležitá jako samotný zásah proti invaznímu druhu.“

Např. pouhá likvidace invazních rostlin vytvoří „mrtvou zónu“ s holou půdou. To je ideální startovací plocha pro nová semena invazních druhů z okolí. Úspěšný recept závisí na vlastnostech invazního druhu a zasaženém ekosystému. Např. v případě našich nejproblémovějších druhů vyžaduje:
• Zatravnění: Po likvidaci bolševníku i křídlatky u řeky je nutné plochu osít vhodnou regionální směsí hluboko kořenících trav, které zabrání erozi a nenechají prostor pro semenáčky jiných problémových druhů.

• Aktivní stínění: Křídlatka i bolševník milují slunce. Výsadba konkurenčně silných původních dřevin (např. olší a vrb podél vodních toků) vytvoří stín, který přirozeně potlačuje růst světlomilných invazních rostlin.

• Pravidelná seč: Žádný chemický ani mechanický zásah nezničí 100 % kořenového systému. Bez následné pravidelné pastvy nebo seče se lokalita do dvou let vrátí do původního zamořeného stavu.

• Pravidelný monitoring: Velmi důležité je oblast po zásazích dlouhodobě sledovat. Např. u bolševníku vydrží semena v půdě životaschopná až 6 let, u křídlatky v půdě mohou zůstat živé zbytky oddenků, z nichž vyroste nová rostlina.

Moderní technologie: drony, satelity a umělá inteligence pomáhají včas zasáhnout
Včasný záchyt a efektivní sledování změn v krajině dnes významně usnadňují moderní technologie. Fakulta životního prostředí UJEP se dlouhodobě věnuje využití dálkového průzkumu Země (satelitních, leteckých a bezpilotních dat), prostorových analýz a dalších geoinformatických nástrojů při sledování změn v krajině.
Tyto metody umožňují mj. také mapovat výskyt invazních rostlin, sledovat jejich šíření v čase, studovat jejich invazní chování a vyhodnocovat, zda provedená opatření skutečně fungují. V kombinaci s terénním průzkumem, znalostí biologie konkrétních druhů a sdílením dat mohou výrazně zlepšit rozhodování správců území i ochranářů.
Vědci v nové studii připomínají, že úspěšný management invazí není pouze záležitostí akademické sféry. Vyžaduje úzkou a koordinovanou spolupráci státní správy, samospráv, vlastníků pozemků, ochránců přírody, správců území, výzkumníků i veřejnosti. Bez sdílení dat, jasných pravidel a dlouhodobé podpory zůstanou i dobře míněné zásahy jen izolovanými pokusy s krátkodobým efektem.

Další informace:
Egawa, C. a kol. (2026). The IPBES invasion-management framework supports informed decision-making for managing biological invasions. Biological Invasions 28, 133.
IPBES (2023). Thematic Assessment Report on Invasive Alien Species and their Control of the Intergovernmental Science-Policy Platform on Biodiversity and Ecosystem Services. Roy, H. E., Pauchard, A., Stoett, P., and Renard Truong, T. (eds.). IPBES secretariat, Bonn, Germany. DOI: https://doi.org/10.5281/zenodo.7430682
Müllerová, J., Brundu, G., Große-Stoltenberg, A., Kattenborn T. & Richardson, D.M. (2023). Pattern to process, research to practice: Remote sensing of plant invasions. Biological Invasions, 25, 3651–3676. https://doi.org/10.1007/s10530-023-03150-z
Plesník, J. (2023). IPBES jednal o invazních nepůvodních druzích. Ochrana přírody 6/2023. https://www.casopis.ochranaprirody.cz/mezinarodni-ochrana-prirody/ipbes-jednal-o-invaznich-nepuvodnich-druzich/
Roy, H.E. a kol. (2024). Curbing the major and growing threats from invasive alien species is urgent and achievable. Nat Ecol Evol, 8, 1216-1223.

IPBES je nezávislý mezivládní orgán založený r. 2012 (v současnosti sdružuje 143 zemí světa včetně ČR – od r. 2014, koordinátorem je Agentura ochrany přírody a krajiny ČR), jehož cílem je posílení propojení vědy a politiky v oblasti biodiversity a ekosystémových služeb. IPBES shrnuje nejnovějších odborné znalosti o problematice včetně příčin a trendů i účinných nástrojů k řešení problémů. Důležitým úkolem IPBES je ale i zprostředkování dialogu mezi akademickou obcí a státní správou i veřejností a jejich informování a vzdělávání. Ve svých hodnoceních IPBES zohledňuje potřeby všech uživatelů krajiny, přičemž jednou z důležitých hodnot je i kvalita života. Více o IPBES na https://www.ipbes.net/about. Jedním z hlavních úkolů IPBES je příprava hodnotících zpráv (Assessments) na různá témata z oblasti ochrany biodiversity, více zde https://www.ipbes.net/assessing-knowledge