Richard ~ z hlubin k ledovci

Poprvé jsme se spolu potkali na Madagaskaru na expedici Baobab 2006, kde jsi plnil roli šéfa naší skupiny a zároveň jsi byl náš geolog. Jak jsi vnímal tehdejší expedici? Je to jen můj pocit, nebo se tvůj výzkum od té doby přesunul do chladnějších oblastí?

Máš pravdu. Na Madagaskaru jsem si poprvé „přičichl“ k výzkumu neživé přírody v zahraničí. Myslím, že to tehdy byla pro mně obrovská motivace a právě na Madagaskaru jsem si uvědomil, že Česká kotlina je pro mě zkrátka malá. Trvalo to ale ještě další dva roky, kdy mně osud zavál na Island a já si uvědomil, že jsem našel svou zemi zaslíbenou.

Naše druhé setkání bylo na fakultě ŽP, kde jsem Tě poznal jako pedagoga, který dokázal zajímavě předávat poznatky o geologii svým studentům. Změnil se za tu dobu přístup studentů ke studiu? A rozšiřují se dále tvé sbírky minerálů a hornin?

Už je to patnáct let, co učím na FŽP. Jsem rád, že jsi mně viděl tak, jak popisuješ. Vždycky jsem se snažil, aby studenty má výuka bavila a aby alespoň trochu nahlédli do tajů a krásy geologie. I právě proto pořád naše fakultní depozitáře a sbírky rozšiřuji – například letos se mi podařilo zachránit z Přírodovědecké fakulty rozsáhlou geologickou sbírku, která teď čeká na moje zpracování.

A přístup studentů – mění se, to je jasné. Patnáct let sice není dlouhá doba, ale i tak vnímám posun v jejich přístupu ke zdrojům informací, studijním povinnostem atd. Neumím ale říct, zda jsou „horší“, nebo „lepší“, než dřív, jsou prostě jiní a já jako kantor se na tyto změny musím průběžně adaptovat.

Podařilo se ti nějaké studenty zaujmout tak, že jsi ovlivnil jejich další životní a profesní zaměření? Dá se říct, že si vychováváš své nástupce?

Já začnu odzadu. Abych si mohl vychovávat nástupce, kteří by po mně jednou převzali otěže geologické výuky na FŽP, k tomu bych potřeboval studenty na doktorském stupni zaměřeném na ekologii, který u nás zatím stále chybí. Ale tak úplně pesimistické to zase není – mohu hrdě konstatovat, že několik geologů jsem vychoval. Jedna má diplomantka pracuje jako geoložka v okresním muzeu, další můj bývalý student studuje doktorát zaměřený na paleontologii. S oběma jsem stále v kontaktu, píšeme články, řešíme společné projekty atd.

Tvá kancelář mě tehdy zaujala svou diverzitou. Na nástěnce visely vedle podivných kreseb nějakých zkamenělých potvor také různé nesrozumitelné mapy a plánky. Na stole ležel překlad nějakého starého odborného článku psaného šwabachem, vedle stál silně vylouhovaný černý čaj v mírně zahnědlé kádince z chemické laboratoře. Za oknem se pak vršila spousta různých knih a papírů, mezi velkými kusy zajímavých šutrů a pokusů o vypěstování exotických rostlin, které sis přivezl z cest. Místnosti jako celku pak dominovala obrovská knihovna, která přetékala literaturou ve všemožných jazycích a také krabicemi s dalšími a dalšími šutry. Je to tvé typické místo pro práci a soustředěnost?

Je to tak, moje pracovna je místnost, která má pro mě obrovský genius loci. Moji „malou“ příruční knihovnu jsem si budoval hodně dlouho, stejně tak jako kolekce zkamenělin i dalších přírodnin a propriet z mých expedic. To všechno dává dohromady takový specifický mix, kde se mi dobře pracuje a hlavně dobře píše. Je to zvláštní – doma mám také pracovnu, veškeré potřebné zázemí, ale u mně v kanceláři je to prostě jiné, motivující.  

Tvé cesty míří stále na Island a Faerské ostrovy. Co na těchto místech objevuješ? Nepůsobí na tebe depresivně při dlouhodobějším pobytu? A co bys doporučil ostatním z nádherného Islandu (z kterého ti právě pokládám tyto otázky)? 

Island je moje srdeční záležitost už od roku 2008, kdy jsem jej poprvé navštívil. Od té doby se sem vracím téměř každoročně, od roku 2014 jsem si do svého repertoáru přidal ještě Faery. Co tady zkoumám? Úplně nejobecněji řečeno, zajímám se o místní zkameněliny. Konkrétních témat je ale mnoho – například na Faerech se mi podařilo najít úplně první fosilní stopy po přítomnosti tehdejších bezobratlých zvířátek (dosud na celém souostroví nikdo nic takového nenašel), na Islandu jsem zase objevil pozůstatky jezera ze třetihor, v němž žili úplně neznámí, endemičtí živočichové. Jejich stopy – nové fosilní druhy – jsem pak pojmenoval latinskými názvy, u nichž jsem se inspiroval svými syny: Mammillichnis jakubi a Paragyrochorte jachymi. 



Jako nový vedoucí katedry životního prostředí máš jistě nějaké vize, kam bys chtěl katedru směřovat. Prozradíš nám je? 

Nejprve je nutné katedru stabilizovat. Fakulta prošla řadou organizačních změn, naše katedra vznikla sloučením dvou dřívějších, odešlo několik akademických i neakademických pracovníků. Stojíme tedy na prahu nové doby a byl bych rád, aby naše katedra fungovala trochu jinak, než dřív. Efektivněji, akčněji a doufám, že i přátelštěji. Vizi samozřejmě mám – rád bych katedru pojal jako takovou vírerychlostní dálnici. Každý bude postupovat svým tempem (někdo je srdcem více vědec, někoho naplňuje spíše učení), ale důležité je že všichni budeme postupovat stejným směrem a hlavně kupředu. Na tomto místě mohu citovat heslo z knihy francouzského spisovatele G. J. Arnauda: „Pohyb je život, stagnace smrt.“ 

Aktuálně zakládáš Institut Julia von Payera pro výzkum Arktidy a Subarktidy. Jaké jsou jeho cíle a o čem bude? 

To je takové zhmotnění mého dlouholetého snu. Už dlouho přemýšlím o tom, že fakulta se hrozně málo věnuje internacionalizaci svých výzkumných aktivit. Trochu to souvisí s tím, co jsem už říkal. Naše katedra se dřív omezovala povětšinou na regionální studie někde na hnědouhelných výsypkách. 

Po tom všem musí být severské oblasti tvým druhým domovem. Cítíš v sobě krev Keltů nebo snad Vikingů? Jak tě znám (a pro geologa je to typické), tvá krev vře spíše někde u magmatu, tufu, tavení čediče nebo u geomorfologického zlomu mezi americkou a euroasijskou deskou – nebo se snad pletu?

No, taky jsem o tom přemýšlel a možná nějaký můj prapředek rohatou helmu nosíval. Ale asi bych nemluvil o varu, spíš mě zajímá, jak to tam na severu vypadalo před mnoha miliony let. Například Island měl v době svého zrodu, před cca 15 miliony let, podobné klima, jako panovalo u nás. Rostly tam pralesy, dokonce se v močálech tvořilo hnědé uhlí. Dá se říct, že z čisté paleontologie jsem se časem přeorientoval na paleoekologii, zkrátka takovou detektivní rekonstrukci tehdejších ekosystémů. 

Jak vnímáš současné enviro-společenské angažmá mnoha lidí nad stavem planety? Z konce světa v arktických oblastech se zrychlený “rozvoj” lidské společnosti vnímá trochu jinak, ale člověk stejně žasne nad tím, jak třeba část paty ledovce Vatnajökull na Islandu zmizela jen za poslední dva roky. 

Já, z pohledu geologa, to vidím trochu jinak. Ano, ledovce tají, průměrná teplota se v posledních letech zvyšuje. Ale ruku na srdce – lidé často zapomínají na to, s jak dlouhým časovým intervalem počítají. Vždyť ledovce se na Islandu začaly tvořit teprve před pěti miliony let, do té doby byl tento ostrov také úplně bez ledové pokrývky a to zcela bez lidského zapříčinění. Poslední glaciál skončil před nějakými deseti tisíci lety, a kdo může odhadnout, jak dlouho bude trvat interglaciál? Třeba ještě pořád směřujeme k onomu nejteplejšímu píku, nazývanému interstadiál. Pokud tomu tak je, tak se ještě hezky zahřejeme. 

Pro tebe jako geologa (řešícího milióny až miliardy let vývoje naší planety) je to náročná otázka, ale přesto: Jak vidíš svět nebo naší republiku za 10, 30 a 50 let? Máš pocit, že přijdou nějaké společenské “vlny”, vedoucí ke zvýšenému zájmu o ochranu životního prostředí?

Domnívám se, že v České republice je ochrana životního prostředí na velmi vysoké úrovni, jen by bylo třeba trochu legislativně „uzemnit“ různá ekologická hnutí, která se často chovají spíš kontraproduktivně a mnohdy jednají zcela proti zdravému rozumu. 

Nicméně naše republika je z globálního měřítka jen kapkou v moři. Pokud to řeknu velmi zjednodušeně, tak to, že rodina Novákova pečlivě třídí svůj domácí odpad, vyznívá jako úplně marné počínání, když celá východní Asie posílá do moře ročně kolem deseti milionů tun plastů ročně.

Abych ale odpověděl na tvou otázku – bylo by potřeba, aby si celé lidstvo uvědomilo, že žije na stejné planetě a začalo se ke své matičce Zemi chovat s úctou. Rozhodně neprosazuji politiku „zpátky na stromy“, jsem nadšený technokrat a futurista, ale má-li na Zemi Homo sapiens dlouhodobě přežít, musí se k planetě přestat chovat jako parazit a začít uvažovat o přerodu na uvědomělého komenzála, či ještě lépe schopného mutualisty. 

~

  • vzduch, voda nebo země?
  • auto nebo vlak?
  • batoh nebo kufr?
  • sport nebo četba knihy?
  • ranní ptáče nebo noční sova?
  • karimatka nebo matrace?
  • čaj nebo káva?
  • listnáč nebo jehličnan?
  • jaro nebo podzim?
  • rýže nebo brambory?
  • maso nebo vege?
  • písek nebo čedič?
  • Amerika, Afrika nebo Asie?
  • fotovoltaika, větrná energ., biomasa nebo jádro?
  • řepka nebo len?
  • kočka nebo pes?
  • město nebo vesnice?
  • hory nebo pláž?